Tajemství divadelních profesí – archivář Pavel Sikora

Archivář je odborný pracovník archivu, který provádí výběr archiválií z dokumentů pocházejících od jejich původců nebo z dokumentů nabídnutých archivu. Zajišťuje jejich evidenci, uložení, ochranu a zpřístupnění veřejnosti. Dokumenty, které archivář vybere a určí k uložení do archivu, se nazývají archiválie. Jako archiválie slouží písemnosti jako listiny, rukopisy, tisky, ale také obrazový materiál v podobě kreseb, maleb, negativů i pozitivů fotografií či filmy. (zdroj: wikipedie.cz)

Pavel Sikora na tuto pozici nastoupil na poloviční úvazek po vážném úrazu především proto, aby zajistil svou ženu a dvě děti. Jako archivář se začal setkávat nejen s divadelními hrami, ale také například s notami, které mu připomínaly doby z dětství, kdy se 8 let učil na housle. Objevil také například tvorbu rodokmenů a jiné zajímavé věci. Práce ho začala bavit a setrval u ní víc než pětadvacet let.

V čem přesně vaše práce spočívá?

Jsem pověřen vydávat orchestrální materiál pro muzikanty, dále připravovat textové knihy, které jsou následně upraveny dramaturgií, a já je poté do zadaného termínu rozmnožím pro celý tým, který se podílí na tvorbě inscenace. Totéž platí například pro noty. V tomto směru funguji víceméně jako takové „kopy centrum“. Další z mých úkolů je zakládat divadelní programy a fotografie. Mnoho věcí se však nyní digitalizuje, takže tu nemám jen fotografická alba, ale také třeba CD nosiče. Myslím si však, že papír je papír a ten nic nenahradí.

Kam až se datují nejstarší materiály a co přesně můžeme v archivu Slezského divadla najít?

Nejstarší materiály sahají do roku 1945. Máme tady hudební materiály, tedy archiválie operní, operetní, koncertní a také materiály činoherní a ekonomické. Dále spisy umělců, textové knihy, fotografie či divadelní programy.

Co je na této práci nejnáročnější?

Všichni chtějí všechno hned. Nic není lusknutím prstu, ani nemám kouzelný prsten Arabely, ale i přesto mě všichni tlačí k tomu, aby bylo všechno nejlépe v ten moment. Nejhorší na tom je, že se kolikrát plaším, zůstávám tu třeba i déle, nebo přijedu v sobotu, a jim posléze dojde, že to nakonec vlastně ani tolik nespěchalo. Navíc, když něco nestihnu, tak jsem nejvíce naštvaný sám na sebe, jelikož jsem jim nevyhověl. Podle mého názoru by bylo hezké, kdyby si někteří více vážili lidské práce.

Co Vás naopak na této práci baví nejvíce?

Styk s lidmi a to, že pro ně něco můžu udělat. Také to, že můžu poznávat nové věci a historii, tedy sbírat střípky informací, které jsem předtím neznal. Jsem tady opravdu spokojený. Za to vše vděčím také skvělému kolektivu, protože mi všichni vždy vycházeli vstříc, za což jsem nesmírně rád.