Tajemství divadelních profesí – nápověda Jarmila Stoklasová

Jarmila Stoklasová je v Slezském divadle již 7 let. Začínala na pozici rekvizitářky a už v té době příležitostně napovídala. Na plný úvazek jako nápověda nicméně nastoupila teprve před necelým půl rokem. Při její práci ji nejvíce baví sledovat tvůrčí proces, jelikož dle jejich slov vidí, jak v podstatě z ničeho vznikne něco krásného. Během představení ji však „téměř nepotřebují“, jelikož opavští herci jsou prý natolik šikovní, že radit nepotřebují.

V čem přesně vaše práce spočívá (co vše zahrnuje)?

Myslím si, že název mé profese přesně vystihuje to, co dělám. Tedy napovídám hercům texty, aby nevypadávali z kontextu. Když začínají na zkouškách, tak samozřejmě napovídám více, protože tam je spousta dalších faktorů, jako jsou například pohyby, rekvizity nebo vstupy pana režiséra, na které v tu chvíli musí herci zaměřovat svou pozornost. Během vývoje inscenace se soustřeďuji především na úseky, ve kterých herec může tápat, a v té chvíli mu text připomínám. Při samotném představení pak samozřejmě pozorně sleduji text, abych mohla hercům kdykoliv napovědět.

Nápovědu děláte teprve krátce, jaké tedy byly Vaše začátky?

Myslím si, že v úplných počátcích to se mnou během představení neměli úplně lehké. Nejdříve si totiž musíte herce především naposlouchat a „navnímat“, aby to mělo nějaký smysl, a to chvíli trvá. Řekla bych, že dokonce ani teď si nejsem pokaždé stoprocentně jistá, ale spoléhám především na svou vlastní, co nejlepší, přípravu.

Co taková příprava obnáší?

Načítám si text, a pokud je potřeba dělám si v textu poznámky. Pokud si během zkoušek všimnu, že má herec s některými slovy problém, jelikož mu nejsou zcela vlastní či se jedná o nějakou rychlejší akci, raději si tyto slova nebo úseky podtrhávám.

To nejspíš musíte být stále ve střehu.

Jistě, člověk nesmí ani na jednu jedinou vteřinu „vypadnout“. Nejen kvůli zákonu schválnosti, kdy se může stát, že se něco pokazí zrovna ve chvíli, ve které ztratíte pozornost. Ale také kvůli vlastnímu klidu. Ztratit pozornost nestojí za to, jelikož se pak z ničeho nic leknete, co se vlastně děje.

Jste přítomna u každé zkoušky a představení?

Většinou ano. Přítomná nejsem pouze u čtených zkoušek a korepeticí, kde herci zpívají a hrají na nástroje.

Napovídat po celou dobu zkoušek musí být náročné pro hlasivky. Procvičujete nějak váš hlas?

Hlavní je udržet svůj hlas na takové úrovni, abyste se neunavili, jelikož by vám pak nemuselo být rozumět.

Dá se vůbec vycítit předem, zda je herec v úzkých a potřebuje napovědět?

Někdy ano, někdy ne, jelikož záleží na spoustě okolností. Pokud daný herec mluví hodně rychle, z důvodu, že si to jeho postava vyžaduje, tak se to dá velmi dobře poznat, ale málokdy dokážu zareagovat úplně okamžitě. Pokud jde o pomalejší tempo, tak mám možnost lépe reagovat, jelikož sám herec se mnou může navázat oční kontakt a tím naznačit, že nápovědu zrovna potřebuje.

Nakolik si pamatujete text, který napovídáte?

Mám to štěstí, že se mi texty většinou dobře vybavují. To však neznamená, že bych mohla napovídat zpaměti, jelikož člověk má tendenci si jisté pasáže upravovat podle sebe. Mohlo by se pak stát, že bych napověděla trochu jinak a herce by to zmátlo. Pokud tedy sám herec či režisér neupraví text, musím napovídat naprosto přesně. Nicméně to, že si text pamatuji, pomáhá především mě, jelikož se nejen rychleji orientuji, ale také herce můžu pozorněji sledovat.

Jaký typ člověka se na tuto práci hodí?

Nápovědu by měl dělat klidný a soustředěný člověk. Na jevišti vzniká mnoho emocí a právě on by měl být tím, kdo je vyvažuje.