Nová rodinná pohádka Tučňáci na arše očima režiséra Michala Spišáka
Nová rodinná pohádka Tučňáci na arše očima režiséra Michala Spišáka
Každá nová pohádka přináší do divadla něco výjimečného – dobrodružství, humor, fantazii i okamžiky, které dokážou spojit děti i dospělé. Nový pohádkový příběh pro celou rodinu otevírá dveře do světa, kde je možné téměř vše, kde odvaha vítězí nad strachem a kde i zdánlivě obyčejné postavy mohou objevit svou sílu.
O tom, jak tato inscenace vznikala, co bylo inspirací pro její podobu, jak se pracuje s dětským divákem a proč má smysl vyprávět pohádkové příběhy i dnešnímu publiku, jsme si povídali s šéfem činohry Slezského divadla Opava a režisérem nové inscenace v jedné osobě Michalem Spišákem.
Co vás na příběhu Tučňáci na arše nejvíc zaujalo a proč jste se rozhodl ho uvést právě teď?
Vždycky je vhodný čas na uvedení vtipné, hezké a poučné pohádky, takže proč ne právě teď. A když se budou naši dětští diváci na představení těšit tak, jak jsme se my těšili při zkoušení, tak bude cíl naplněn. A to je – přinést na jeviště radost.
V příběhu vystupují tři tučňáci – čím je každý z nich jedinečný a proč si je děti zamilují?
Ještě je tam Holubice a biblická postava Noe. To on postavil Archu a sveze na ni i naše tučňáky. Tučňáci jsou tři, takže to je potíž. Každý je jiný – jeden víc svědomitý, druhý víc zlobí, třetí je tvrdohlavý. Důležité je, že jsou parta. A když na archu mohou jenom dva, tak mají problém, který musí vyřešit. Tak jako kamarádi. Proto se budou dětem líbit a budou jim držet palce.
Pro jak staré děti je inscenace ideální a co si z ní odnesou – nejen jako zážitek, ale i jako ponaučení?
Já sám mám hodně let a ta pohádka je pro mě ideální. Snad je to tím, že má více vrstev, od prosté klauniády až k velkým otázkám o Bohu. Snad se bude líbit nejen dětem, ale i rodičům. Je to prostě tak, že děti kladou prosté, ale často ty nejzákladnější otázky. Třeba jestli Bůh vidí přes mraky, nebo jestli jí tvarohový koláč. Nebo třeba jestli vůbec existuje.
Jakým způsobem pracujete s humorem, aby bavil děti i jejich rodiče současně?
Když se díváte na děti, tak jsou zábavné. Jak poznávají svět, jak kladou otázky, jak soupeří, když něco provedou, jak se to snaží skrýt. Naši tučňáci jsou jako děti. Snad v nich rodiče poznají svoje děti, nebo třeba sebe sama, když byli dětmi.
Můžete popsat vizuální stránku představení – scénu, kostýmy nebo loutky – na co se děti můžou nejvíc těšit?
Máme tam ledové kry i Noemovu archu. A všechno je to tak trochu jako dětské hřiště, na kterém tučňáci dovádějí. Zkrátka prostor pro dětské snění.
Jaké emoce by si měli diváci z představení odnést? Je to spíš dobrodružství, komedie, nebo i dojemný příběh?
Všechno dohromady. Je tam víra – tučňáci řeší, jestli existuje Bůh, naděje – když se plaví na arše, doufají, že doplují a že to dobře dopadne. A je tam i láska – kamarádství, síla nezradit toho druhého. A láska je nejvíc, řečeno biblicky. Pochybují o víře, ztrácejí naději, ale to že se mají rádi, to je nezpochybnitelné. To je ta emoce.
Jak náročné je převést příběh s tučňáky a archou na divadelní jeviště – bude tam nějaký „wow moment“, který stojí za zmínku?
Není to nijak náročné, když máte k dispozici takové lidi. Byl to zážitek, bláznit se s tučňáky na arše na našem jevišti. Ta radost, to je pro mě ten wow moment, který si odnesu. Dopřeju ho i našim divákům.
Proč by si podle vás měli rodiče vybrat právě tuto pohádku jako první divadelní zážitek pro své děti?
Snad by to mohlo děti (i rodiče) vést k poznání, že divadlo není žádná slovutná instituce plná těžkých myšlenek. Ale že je to budova plná zábavy a svobody. A že se oplatí přijít zas.
Kdybyste měl jednou větou pozvat rodiny do hlediště, co byste jim řekl, aby neváhaly přijít?
Milé děti, vezměte své rodiče do divadla na Tučňáky. Snad si tam vzpomenou na svoje dětství a budou pak na vás lepší. A vy na ně též.